Pocta panu Josefu Vopelákovi

Děkujeme za Vaše fotky

Spoustu z nich včetně Vašich originálních komentářů máme v letošním kalendáři

Vopelákův statek, Na Obci č.p. 15. Na fotografii zleva prababička, dědeček,
babička, služka, kočí a otec (s koňmi) pana Vopeláka.

Děkujeme za Vaše vzpomínky

vybíráme z textů pro Starokolínský zpravodaj


Starokolínský zpravodaj č. 2/2016

Emanuel Materna

V historii našich vesnic a osad se objevuje mnoho typických postav se svými životními osudy, které se do historie nezapsaly žádnými velkými činy ani objevy, ale při vzpomínání na události dřívějších let je často jejich jméno připomenuto.

Těmto lidem byla většinou rodná obec domovem, jehož hranice za celý život nepřekročili, s nímž byli spjati a který byl pro ně vším. Mnohdy to byli lidé zdravotně postiženi, kterým na jedné straně byl projevován soucit, na straně druhé byli častováni posměšky, ústrky a mnohdy se stávali oběťmi roztodivných žertů a šprýmů. Chtěl bych zde napsat o jednom takovém občanovi Starého Kolína, kterého jsem sám znal od doby, kdy jsem začal chodit do místní školy (1943) i co jsem slyšel vypravovat od starších občanů.

Emanuel Materna, všeobecně známý pod jménem „EMAN“ byl menší postavy, mladistvě vyhlížejícího kulatého obličeje a výrazně odstávajících uší. Jeho k pravé straně se nachylující postava, klátivá chůze s pravou rukou v kapse nenechala nikoho na pochybách, o koho jde. Oblečen býval chudě, většinou někým darovaný oděv, ale vždy upravený a čistý. Nemožnost hlasového projevu nahrazoval gestikulací rukou a mnohými typickými pohybovými návyky. Jeho věk byl málokomu znám, většinou se odhadovalo, jak je asi stár. V roce 1944 se hovořilo o tom, že je mu asi 42 roků. Žil s matkou v nájmu v „Dobiášovým“ baráku (dnes Paďourovi) ve dvoře pod drahou ve dvou místnostech s okny do dvora. V tomto neútulném bydlení se stejně málo zdržoval, ulice vsi a mnohdy výčepy hospod vyplňovaly jeho čas, přestože alkoholikem nebyl. Jen v odpoledních hodinách nikdy nezapomněl na dopravu balíků z pošty na náměstí k vlaku na nádraží. Za tuto službu obdržel drobný peníz od listonošů, kteří tuto záležitost brali s humorem a jako ulehčení své práce. V neděli se zdržoval s čeledíny z obce v hospodě, kde se stával obětí nemístné zábavy pro ostatní, zvláště když se „chasa“ domluvila a nějaké to pivo mu zaplatili, výjimečně i něco ostřejšího.

Událostí, na kterou se dlouho připravoval, kterou si nikdy nenechal ujít, byla jakákoliv hudební produkce v obci. Ať to již byly různé slavnosti (máje, odvody branců atd.), hlavně však pohřby, kdy kapely doprovázely smuteční průvod za ves na hřbitov. To vždy kráčel celou cestu vedle kapely. Při zvlášť velkých pohřbech za účasti členů spolků a cechů (hasiči, sokolové, řezníci atp.) se po obřadu, kdy doprovodili svého člena na poslední cestě, opět seřadili a za doprovodu břeskných pochodů se navraceli s kapelou zpět do vsi. Při této příležitosti měl „Eman“ vždy místo v čele průvodu.

V létě někteří lidé jezdili z měst na tzv. letní byt na venkov nebo na chaty, za války také si opatřit nějaké potraviny, kterých byl ve městě nedostatek. Rodiny, které pravidelně dojížděly, již znal a dlouho před příjezdem vlaku čekal na nádraží, aby jim od vlaku odnášel zavazadla za nějaký pamlsek či drobnou finanční odměnu. Při každodenních starostech a rychlém běhu života přišla z ničeho nic zpráva: „Eman utopil Lexu“. Různé dohady jako „zaručené zprávy“ obíhaly ves.

Skutečnost a pravda byly prosté, zcela odpovídající jeho rozumovým a typickým možnostem. Celá věc se ve skutečnosti udála takto: V odpoledních hodinách přijel do Starého Kolína vlakem jistý pan Lexa, hostinský z Veletova, odkud se chodilo na vlak do Starého Kolína a přes Labe převážel pan Rozenský. Poněvadž pan Lexa vypil o nějakou tu skleničku více, nebyly jeho nohy ochotny nést ho po cestě k Veletovu. Tu někdo, dodnes se neví kdo, přišel na nápad, že by jej Eman mohl dovézt k přívozu, kde by si ho převozník převzal a zajistil další. Pan Lexa byl naložen na poštovní vozík a cesta s panem Lexou na vozíku ubíhala rychle, než se kdo nadál, byl tu přívoz. „Eman“ nechal stát vozík na svahu k přívozu, aby se vozík nerozjel, založil jej kamenem.

Takto vozík s panem Lexou opustil, jdouce zavolat převozníka údery na železnou trubku. Tímto byl nenávratně zpečetěn osud tohoto nedobrovolného cestujícího. Tento se na vozíku pohnul, kámen od kola odskočil, vozík se na svahu dal do pohybu, směřujíc přímo do chladných vln Labe. Smutný a s nářkem došel „Eman“ do vsi, kde posunky lidem naznačoval, že nebude moci vozit poštu. Teprve v této chvíli se přišlo na to, k jaké tragedii došlo. Vozík byl z Labe vyloven záhy, utonulý pan Lexa o několik dnů později. Po čase se na tuto záležitost zapomínalo a nad samotným „Emanem“ již osud spřádal své sítě. Rozhodující událostí byla smrt jeho matky, která o něho pečovala do posledních chvil svého života. Jelikož příbuzných neměl, bylo orgány sociální péče rozhodnuto o jeho umístění do ústavu v Červeném Hrádku (u Uhlířských Janovic). Jak rozhodnuto, tak provedeno.

Jenže touha po domově je silná, dokáže překonat překážky a obtíže, které bychom málokdy dokázali zvládnout. Dokladem toho je, že tento člověk, o kterém píši, nikdy neopustil rodnou ves, neznal okolí, přesto po několika denním bloudění a putování, neschopen se s někým domluvit, dorazil k údivu místních občanů do vsi. Touha po domově překonala neznalost cesty, terénu, okolních obcí i necelých třicet kilometrů. Aby se toto neopakovalo, byl odvezen dále, až na Vysočinu, odkud útěk a návrat byl pro něho opravdu nemožný. Zde asi touha po rodném domově již naplňuje jeho osud, kde bez zjevných příčin „Eman“ do jednoho měsíce umírá.

Tento pravdivý úsek života jednoho zdravotně postiženého občana naší vsi jsem napsal proto, abych dokázal, jak silné je pouto domova, co je člověk ochoten podstoupit, aby se opět vrátil domů i přesto, že zde jeho život byl poznamená nepříjemnými zážitky a škodolibostí lidí.

Vzpomínal a napsal pan Josef Vopelák, Dukelských hrdinů 147, Bašta


Starokolínský zpravodaj č. 1/2017

Vzpomínka „na hloubkaře“

Odcházelo léto a nastával podzim r. 1944, o výsledku války bylo již téměř rozhodnuto. Veškerou válečnou aktivitu převzala spojenecká vojska. Na východě Evropy Rudá armáda, v západní Evropě pak vojska Velké Británie, USA, Kanady a dalších států. Přesto si tuto skutečnost i přes ztrátu většiny území, která byla již osvobozena, Německo nechtělo připustit. Své pozice si ještě na obsazených územích upevňovalo umísťováním posádek svých vojáků do měst, větších obcí, do blízkosti průmyslových podniků a dopravních tepen, aby zde byl udržován pořádek a nedocházelo k sabotážním akcím. Nad dosud obsazená území pronikaly silné letecké bombardovací svazy, které ničily poslední zbytky válečného průmyslu, železniční dopravu a bohužel i civilní objekty. To vnášelo chaos a dezorientaci do denního života a práce obyvatelstva.

Od podzimu r. 1944 byla ve Starém Kolíně umístěna posádka německých vojáků v počtu cca 300 mužů pod velením hejtmana AMUSE. Ubytováni byli v místní „sokolovně” a ve škole, kde se nevyučovalo. Jednou za týden jsme si chodili pro úkoly do hospůdky p. Bašty v dnešní Kateřinské ulici. Ve všední dny chodili vojáci ozbrojeni v útvaru do okolí obce, např. do kačinského lesa, ke Kolínu, do zábořského lesa atd.. V neděli chodili volně po vsi, zřejmě na vycházku.

První neděli v září (3. 9. 1944) jsem s kamarády pobíhal u nádrže zvané „VANA“ ve vsi, když za velkého rachotu kolem 14. hodiny proletělo velmi nízko letadlo a v zápětí druhé. Nevěděl jsem, o co se jedná, ale když jsem viděl německé vojáky, jak ve velkém spěchu se schovávají do křoví za bývalou požární zbrojnicí, jiní jak skáčou přes plot do Benešovy zahrady (domy p. U. Benešové a p. Smetany zde ještě nestály) a skrývají se pod stromy, usoudil jsem, že se nejedná o běžný přelet německých letadel. Tyto letouny letěly tak nízko, že u druhého letounu bylo krátce vidět do obličeje pilotovi. Po průletu těchto letadel se rozvlnily koruny statných bříz, které rostly na místě, kde dnes stojí transformátor. Po krátké chvíli byly cítit i výfukové plyny z motorů těchto letadel. Toto může dosvědčit můj kamarád a spolužák Josef Janata.

Vzápětí se však ozvala dávka z leteckého kulometu s následujícím pískotem a syčením páry z prostřeleného kotle parní lokomotivy. Vlak zůstal stát u Procházkova statku, dnes provozovna p. Svobody. V tento den při této akci byly poškozeny ještě dvě další lokomotivy. Jedna v zábořském lese, druhá pak mezi viaduktem a dílnami ČD. To byla první akce tzv. „kotlářů“ ve Starém Kolíně a okolí, další byla v březnu 1945, při které k přímému leteckému útoku nedošlo.

Když jsem byl osobně na soukromé návštěvě u p. gen. Františka Fajtla DFC – Distinguished Flying Cross, tak jsem se mj. ptal i na tuto záležitost. Říkal mi, že tito tzv. hloubkaři používali letouny typu MUSTANG P 51, které startovaly ze severoitalských základen, v malé míře pak dvoumotorové letouny P 38 LIGHTNING startující z osvobozených území západní Evropy.

Za zmínku ještě stojí, že projektily z těchto kulometů byly vyrobeny z tvrdokovu, prostřelily kotel lokomotivy, kolo a zastavily se v kolejnici.

Podle údajů Vojenského historického ústavu bylo hloubkaři zničeno nebo poškozeno na území protektorátu 600 lokomotiv a 400 letadel na zemi.

Josef Vopelák


Připravováno do Zpravodaje

Ze vzpomínek na válečná léta

Při vzpomínkách na své mládí, na cesty do starokolínské školy (1943 – 1948) vzpomenu si také na jednoho pána, p. Mejstříka, kterého jsme často potkávali. Byl zaměstnancem kolínské mlékárny, který za války a krátce po válce, každý den po celý rok za každého počasí svážel povozem s jedním koněm mléko ze sběrny ve St. Kolíně. Sběrnu mléka provozoval p. Jaroslav Vopelák v domě č.p. 85 na náměstí. Do této sběrny museli všichni chovatelé krav povinně odevzdávat mléko. Vcelku se jednalo o dost velké množství, tisíc a více litrů mléka denně. Při větším množství mléka zajížděl i do jednotlivých hospodářství.

Na jaře, v létě a na podzim byly cesty celkem příjemné. V zimě to bylo horší, zvláště v r. 1943 – 45, kdy byly velké mrazy (až -30°C) a hodně sněhu. Brzy ráno musel jet po neprojeté silnici, místy i závějemi. Mnohdy, aby se p. Mejstřík zahřál, šel kus cesty vedle koně pěšky.

Kůň byl za velkých mrazů zakryt teplou houní, která kromě hlavy a krku zakrývala celé tělo. Sám jsem na vlastní oči viděl, jak kůň po cestě měl kolem nozder velkou námrazu. Cesta z Kolína do St. Kolína byla navíc komplikována častými kontrolami německých vojenských a policejních hlídek.

Svoz mléka povozem byl ukončen v r. 1946-47, kdy se ke svozu začal používat nákladní automobil. Ve vsi byla postavena sběrna mléka, objekt velikosti cca 4x6m se nacházel na rozcestí za pomníkem padlých. Demolice tohoto objektu byla provedena po založení JZD (1952-53), kdy mléko bylo odváženo přímo z kravínů.

Josef Vopelák


Starokolínský zpravodaj č. 1/2018

Jak vznikly „Haldy“

V závěru roku 2017 MěÚ v Kolíně vydal velmi zajímavou brožuru popisující území „Souška“ poblíž St. Kolína. Toto území se nachází v katastru obce Konárovice, ale vzhledem k tomu, že je odděleno tokem Labe, bylo více využíváno občany i organizacemi z levé strany řeky, včetně obhospodařování zde nacházejících se polí a luk.

V dávné minulosti byl zde přívoz, rybárna, později také hájovna (p. Miláček), která je dosud zachována. Nacházel se zde také ovocný sad s jabloněmi a lískovým ořeším, který byl při úpravě polností zrušen. Téměř celé území bylo často při povodních zaplavováno.

Na části území se vyskytovaly mokřady, které se postupně zanášely, část byla zalesněna, ostatní byly pole a louky.

V současnosti je zde i vodní plocha „Haldy“, která vznikla po těžbě písku v letech 1952-54 a nebyla slepým labským ramenem, jak je mylně v brožuře uvedeno. V tomto prostoru před druhou světovou válkou byly pole a louky, což dokládají dobové katastrální mapy. Slepým labským ramenem ve skutečnosti bylo rameno na pravé straně u Veletova.

Co pamatuji, těžbu písku zde prováděl od r. 1948 pan Čeněk Vostrovský v samotném řečišti Labe, ve slepém rameni Veletova, později pak u budoucích „Hald“. Vlastnil menší korečkový bagr s dosahem asi 4 m hloubky. Vytěžený písek byl na lodi dopravován na překladiště, které se nacházelo u přívozu v místech, kde jsou v současnosti zbytky po vyhořelé loděnici.

Plně naložená loď byla statným volem tažena na ocelovém laně proti proudu. Ocelové lano bylo na jednom konci opatřeno silnou spirálou, aby nedocházelo od postroje ke zranění tažného zvířete, které si pan Vostrovský pronajímal od chovatele ve Veletově (p. Horáček).

Vykládání písku pak probíhalo ručně do tzv. „Lory“ – výklopného úzkokolejného vozíku, který byl navijákem vytažen po šikmo uložených kolejnicích na břehu a zde vyprázdněn.

Po znárodnění (po r. 1948) těžbu písku na Haldách převzala firma Štěrkopísky Zbraslav. Naložené lodě pískem pak již byly vlečeny motorovou lodí na překladiště u St. Kolína, později i do Kolína. Písek z lodi byl vykládán dopravními pásy do násepky.

Vodní plocha Haldy byla až do roku 1982 spojena s řečištěm Labe. V tomto roce také došlo k oddělení Hald od Labe místními rybáři. Voda v krásném přírodním prostředí se brzy vyčistila a vzniklo příhodné místo ke koupání, které bylo hojně navštěvováno (a dosud je) místními občany i lidmi z okolí.

Z vyprávění p. Červína, vnuka p. Vostrovského, je nutno uvést i úsměvnou příhodu, kdy pracovníci filmového zpravodajství si přijeli nafilmovat, jak toto tažné zvíře táhne plně naloženou loď pískem (televize ještě nebyla). Jelikož přijeli odpoledne, nedokázal nikdo tahouna přimět k tomu, aby dal loď do pohybu. Museli proto přijet jiný den dopoledne, pak vše již proběhlo normálně.

Josef Vopelák

Živnostníci ve Starém Kolíně

které jsem znal, nebo na které se pamatuji. Seznam píši dle vlastní paměti, nebo z vyprávění starších občanů. Porovnávání umístění provozoven je k měsíci březnu r. 2017 a vztahuje se i na nemovitosti.

Autor soupisu: Josef Vopelák

HOLIČI:
JAN ŠTELA  – holičství se nacházelo v prostoru dnešní ordinace lékaře v č.p. 85 na náměstí, vchod byl ze silnice. Kadeřnictví provozovala jeho manželka Božena Štelová, u které pracovala p. Pavla Pěnkavová. Následně zde pokračovali p. ŠLEHOFER a p. BEDŘICH ŠKORPIL.

JOSEF DRBOHLAV – invalida z 1. světové války, holičství se nacházelo proti pomníku padlých, v domě bydlela p. Musílková. Jeho manželka Zdeňka Drbohlavová pracovala jako kadeřnice. V roce 1948 pro zákaz živnost uzavřena.

p. HAMÁČEK – holičství se nacházelo v levé části objektu restaurace „ NA POŠTĚ“. Po zákazu činnosti a pro vysoký věk provoz ukončen po r. 1948.

KLEMPÍŘI:
p. BREBERA  – dílna v objektu restaurace „ NA POŠTĚ“ .

p. PEKÁREK – provoz ve starém domě, který byl zbourán před stavbou opravářských dílen místního JZD. (vedle domu O. Štěpánka)

ALOIS HOJDA – bydlel a provozovnu měl na Baštách, dnes v domě bydlí p. Dvořáková.

ŘEZNÍCI:
BOHUMIL KROPÁČEK – živnost se nacházela u školy proti hospodě u „VOMÁČKŮ“ na náměstí. Po ukončení činnosti bydlel zde a provozoval cukrářství p. Paďour. Po zrušení cukrářství obchod sloužil jako sběrna prádla do čistírny, mandl a prodejna plynu PB. Tyto služby zde provozovala JOSEFA MAŠÍNOVÁ. V zadní části objektu byla výroba cementového zboží, kterou spravoval MNV, pracoval zde Karel Hušek a Oldřich Adámek.

ALOIS PETŘÍK – řeznictví se nacházelo pod drahou na straně starokolínské. Pro stáří majitele převzal pronájem živnosti a pohostinství JOSEF VOBOŘIL. Po roce 1948 byla tato živnost uzavřena. Dnes je objekt rozdělen, v jedné části (řeznictví a hospoda) bydlí Petříkovi, v druhé části (porážka a příslušenství) bydlí Miffkovi.

JOSEF KYSILKA – řeznictví se nacházelo proti „sokolovně“. Po r. 1948 obchod uzavřen, objekt sloužil k bydlení. Následně byla v obchodě prodejna mléka, kde prodávala V. BLAHOŽOVÁ.

ALOIS DOLEŽAL a VÁCLAV KEPL – byli vyučení řezníci, pracovali ale na dráze a prováděli jen domácí zabíjačky.

CEMENTÁRNA
Majitelem byl BOHUMIL POSPÍŠIL. Živnost se nacházela proti kostelu, dnes část pozemku patří škole. V obytné budově bydlí dcera majitele s manželem Josefem Veselým. Provoz byl ukončen po r. 1948.

RYBÁŘSTVÍ:
JOSEF MALÝ – živnostníkem nebyl, zabýval se opravami a pletením nových sítí, výrobou rybolovných zařízení a příležitostným prodejem ryb ze svého rybníčku. Bydlel na „STRŽI“ č.p. 125.

KOVÁŘI:
KAREL MORAVEC  – kovárna se nacházela ve vsi proti rybníku „VANA“. Po zákazu činnosti po r. 1948 pracoval pod patronací JZD. Se smrtí kováře byla živnost ukončena.

VÁCLAV HORÁK – kovárna byla pod drahou na Baštách. Smrtí kováře byla taktéž živnost uzavřena.

DROGERIE:
VÁCLAV NĚMEC  – obchod se nacházel u přejezdu, poblíž nádraží. Po roce 1948 byla prodejna provozována „Jednotou“, prodávala zde manželka p. Němcová. Po zrušení v tomto objektu byla drogerie umístěna na náměstí v hospodě „NA POŠTĚ“. Zde prodával p. ROZENSKÝ (a další).

KONZERVÁRNA ZELENINY:
majitelem byl p. VOMÁČKA. Provoz se nacházel v levém rohu náměstí proti vchodu do školy a byl již zbourán. V současnosti je zachována budova „RESTAURACE NA NÁMĚSTÍ“, která ale nyní svému účelu neslouží. Tato budova patří do starší zástavby, neboť na štítu byl uveden letopočet 1729.

KRUHÁRNY ZELÍ:
soukromý podnik byl založen v r. 1899. Provozovatel jej p. Baše, po znárodnění po r. 1948 byl nadále v provozu, po r. 1989 byl v restituci vrácen. Dnes je jeho majitelem vnuk původních majitelů RADEK BAŠE.

DRUŽSTEVNÍ KRUHÁRNA  – nachází se u dráhy, byla postavena z prostředků zemědělců, (pěstitelů zelí), kteří vytvořili družstvo. Kruhárna je v provozu dodnes. V restituci vrácena nebyla, užívala ji FRUTA MOCHOV. Nyní je v soukromém vlastnictví.

PŘEKUPNÍCI ZELENINY:
OTO SVOBODA – bydlel na Baštách, dnes v domě bydlí Ilona Rozenská.

BOHUSLAV POSPÍŠIL  – bydlel v ulici na Kačinách, proti vjezdu do Bašovy kruhárny. Oba se zabývali výkupem zeleniny a zemědělských produktů od drobných pěstitelů a zemědělců, které dále distribuovali.

ZAHRADNÍCI:
JOSEF HOLEČEK  – zahradnictví se nacházelo na Baštách, v posledním domě ke KAMENCI. Po založení místního JZD byl jeho 1. předsedou, činnost zahradnickou již nevykonával.

p. JAHELKA – živnost byla v ulici Ke Klejnarce ukončena činnost krátce po II. světové válce.

p. HRDLIČKA – zahradnictví se nacházelo u Klejnarky. Činnost byla ukončena po r. 1948. P. Hrdlička byl pak zahradníkem v sídle min. předsedy Wiliama Širokého v Praze. Dnes v objektu bydlí Jaroslav Sýkora.

PRODEJNA OBUVI:
Nacházela se vedle drogerie. Byla to prodejna firmy Baťa, prodával zde ALOIS ŠIMON, který zároveň opravoval obuv.

PRODEJNA TEXTILU: RESPO
Prodejna byla umístěna mezi drogerií a prodejnou BAŤA. Prodávala zde p. Pokorná, následně pak p. Zajícová s p. Černíkovou. Prodávaly se zde oděvy, spodní prádlo a krejčovské potřeby. Po zrušení této prodejny byl obchod přemístěn na náměstí.

PAPÍRNICTVÍ
Prodejna byla na náměstí vedle samoobsluhy. Prodával zde FRANTIŠEK LEDVINA. Po r. 1948 zrušena.

TRAFIKY:
p. MACHURKOVÁ – byl to přístavek vpravo vedle drogerie, v současnosti je na tomto místě vchod do domu p. Němce.

p. PILAŘOVÁ  – Trafika stála na místě, kde je dnes budova požární zbrojnice.

OBUVNÍCI:
ALOIS ŠIMON – prodejna firmy Baťa (viz. výše)

RUDOLF POSEJPAL – pracoval doma, dům v ulici k Hlízovu.

p. VOKOLEK  – pracoval v domě poblíž silnice k Hlízovu 128.

RYTINA – pracoval doma, živnost se nacházela vedle p. Vokolka č.p. 181.

POKORNÝ  -pracoval v domě č.p. 226 naproti „sokolovně“. Dnes je v domě umístěno kadeřnictví a holičství.

SEDLÁŘ:
JAROSLAV KRCH  – dílna byla v domě p. Horáka, proti pomníku na náměstí. Dnes zde bydlí Radek Baše.

PUMPAŘ A STUDNAŘ:
p. JAVŮREK – bydlel na Baštách, dnes na jeho pozemku postavil a bydlí Milan LOUŽECKÝ.

CUKRÁŘSTVÍ:
BOHUMIL PAĎOUR  – obchod byl v dnes již zbouraném objektu, který předtím vlastnil řezník p. Kropáček

MODISTKA:
p. KUTÍLKOVÁ – dílna a obchod se nacházely v domě p. Klímy (u dráhy u přejezdu), který byl zbourán. Na místě postaven dům nový, bydlí zde Vyšatovi. V původním domě byla po válce Kampelička a následně veřejná knihovna.

KREJČÍ:
VÁCLAV ŠIDÁK – bydlel a živnost provozoval v domě č.p. 85 na náměstí, V současné době je zde ordinace zubní lékařky MUDR. FISCHEROVÉ.

KRAUS – bydlel a živnost provozoval v domě v Kateřinské ulici. Nyní zde bydlí Chlupovi.

POKRÝVAČI:
FRANTIŠEK BUBEN – bydlel v Kateřinské ulici, v domě žije jeho dcera a vnuk (Dařílkovi).

p. PILAŘ – bydlel v ulici ke Kačinám. Jeho manželka měla trafiku (viz. výše).

HROBAŘ:
p. JAVŮREK – který po dlouhá léta vykonával tuto činnost až do své smrti. Pak se ve správě hřbitova vystřídalo více lidí pod patronací MNV a následně Obecního úřadu. P. Javůrek byl také pumpařem a studnářem.

MALÍŘI:
JOSEF HOJDA – bydlel v pronájmu v domě č.p. 85 na náměstí.

JOSEF MUSÍLEK  – bydlel v domě proti pomníku.

MILAN ADÁMEK – bydlel na Baštách ve „dvanácti bytovce“. Spolupracoval i s p. MUSILEM.

PRODEJ A SBĚR MLÉKA:
Prodejna mléka a sběrna mléka od zemědělců a chovatelů se nacházely v přízemí domu č.p. 85 na náměstí. Prodej a sběr mléka prováděl JAROSLAV VOPELÁK. Po zabrání této prodejny družstvem „JEDNOTA“ byla zde zřízena prodejna potravin. Prodejna mléka byla přemístěna do obchodu bývalého řeznictví u Kysilků, sběrna mléka byla postavena na rozcestí za pomníkem padlých. Po založení JZD byla sběrna zbourána, mléko se odváželo auty přímo z chlévů.

PEKAŘI:
JOSEF STÁREK – stavení, ve kterém byla pekárna i obchod se nachází proti samoobsluze. Po roce 1948 činnost ukončena.

p. HLADÍK  – pekařství bylo provozováno v objektu pod drahou, proti řeznictví a hospodě. Po smrti pekaře živnost ukončena před r. 1948.

FRANTIŠEK JIRAN – obchod a pekařství bylo u nádražní budovy. Po zrušení pekařství byla zde prodejna potravin. (Karel HOVORKA) Po zrušení prodeje potravin byla zde prodejna obuvi. Prodávaly zde p. ČIHÁKOVÁ a p. ČÁBELKOVÁ.

VINÁRNA A PRODEJ ALKOHOLICKÝCH NÁPOJŮ:
JAROSLAV VOPELÁK – výčep byl umístěn v přízemí domu č.p. 85 na náměstí. Po krachu provoz zlikvidován. Dnes v těchto prostorách ordinuje praktický lékař MUDR. BLÜMEL.

OBCHODY-POTRAVINY:
JOSEF DOBIÁŠ – obchod se nacházel ve spodní části náměstí, po odchodu majitelů pro stáří zde prodával RUDOLF HAVRDA. Dnes v domě bydlí PAĎOUROVI.

JAROSLAV VOPELÁK  – prodejna byla v č.p. 85 na náměstí, (viz. výše) pak zde prodával p. MEDUNA, následně obchod převzala JEDNOTA a prodávali zde BARTOŠOVI.

p. JIRAN – viz. výše, pekařství

p. ROZENSKÝ – obchod se nacházel na Baštách, dnes v domě bydlí p. ZMÁTLO.

BOHUSLAV BREJŠA  – obchod byl umístěn na rozcestí silnic HLÍZOV – SV. KATEŘINA. Po uzavření jej krátce provozovala JEDNOTA, po zrušení provedeny stavební úpravy a bydlí zde Libuše ŠINDELÁŘOVÁ.

RŮŽENA MORAVCOVÁ – obchod byl provozován vedle kovárny do r. 1948.

KAREL ČÍŽEK – obchod byl v domě, kde dnes bydlí O. ŠTĚPÁNEK, jeho majitel. V tomto obchodě se od potravin dalo koupit vše, počínaje součástkami na jízdní kola až po řetězy pro dobytek. Uzavřen byl po r. 1948.

RESTAURACE – HOSPODY:
RESTAURACE NA „NÁMĚSTÍ“ – provozoval p. VOMÁČKA (viz. konzervárna)

RESTAURACE NA „POŠTĚ“ – objekt se nacházel na náměstí, živnost provozoval JAROSLAV PODOLÁK, který zároveň vykonával činnost řeznickou. Dnes je majitelem objektu MARTIN NĚMEC.

HOSPODA JOSEF BAŠTA – nacházela se v dolní části náměstí, dnes zde bydlí p. STIBORKOVÁ.

HOSPODA PAVEL BAŠTA – nacházela se v Kateřinské ulici. Pro stáří majitelů uzavřena.

HOSPODA „NA BAŠTĚ“ – pochází z 15. století, do r. 1948 ji provozovali MALINOVI, p. BASL, dále byla provozována RAJ (restaurace a jídelny) a vystřídalo se zde mnoho hostinských (ŘEHÁK, KOLÍNSKÝ,..). V současnosti ji provozuje M. CHOCHOLA.

HOSPODA U „LÍSKŮ“ – před tím ještě LEDVINOVA. Je umístěna pod dráhou ČD. Provozována byla po 1. světové válce, po smrti majitelů objekt odkoupila obec. Byl zde zřízen „PIONÝRSKÝ DŮM“, následně „DŮM MLÁDEŽE“, byla zde klubovna „JUNÁKA“ a zřízena obecní knihovna. V současnosti je budova před opravou.

HOSPODA U „VOBOŘILŮ“ – před tím u PETŘÍKŮ (viz. řezníci).

HOSPODA U „BAČINŮ“ – tato hospoda se nacházela za kostelem, její provoz by ukončen dříve, po 2. světové válce již provozována nebyla.

„U VINKLÁTA“ – zde se nejedná o klasickou hospodu, byla to hájovna v lese u silnice ze Starého Kolína do Kolína. Její majitel p. VINKLÁT poskytoval občerstvení kolemjdoucím a na povozech jedoucím lidem. Po smrti majitele tato činnost skončila, hájovnu pak vlastnil p. BERÁNEK.

„KRAKONOŠ“ – toto malé sezónní pohoštění provozoval p. MUSÍLEK, nacházelo se u jezu na Labi, kde v letních měsících bývalo mnoho lidí, kteří se sem jezdili koupat i ze vzdálenějších míst. (Kutná Hora, atd.)

„VOMÁČKA“ – jedná se o stejný způsob pohoštění, jak uvedeno výše a nacházelo se ve stejné lokalitě. Provozovatelem byl p. VOMÁČKA, majitel restaurace a konzervárny na náměstí. Oba objekty v současné době slouží jako chaty.

HOSPODA „NA DUPANDĚ“ – toto pohostinské zařízení znám jen z vyprávění a nacházelo se v ulici „KE KAMENCI“  č.p. 34/II. Jeho činnost byla pravděpodobně ukončena koncem 19. století. V tomto domě  bydleli PŘEVRÁTILOVI, kteří měli hospodářství.

STROJNÍ MODELÁŘ:
ANTONÍN KAŠÍK – dřevomodelář, dílnu měl ve svém domě v ulici ke Sv. Kateřině. Provoz byl ukončen pro stáří.

KOLÁŘ:
KAREL KVÁŠ – provoz se nacházel v Kateřinské ulici č.p. 158. Zanikl pro stáří před rokem 1948.

TĚŽBA PÍSKU:
ČENĚK VOSTROVSKÝ – provozoval těžbu písku na Labi, po znárodnění pod. n.p. „ŠTĚRKOPÍSKY“. Těžba byla pak rozšířena i mimo řečiště Labe, dnes „HALDY“.

TESAŘI:
JOSEF ŘÍHA, st.
VÁCLAV BOURA
VÁCLAV DASTYCH

TRUHLÁŘI:
JOSEF PĚNKAVA – zabýval se také stavbou lodí (pramice apod.).
BOHUMIL VLK
p. ŠINDELKA
p. JANATA
VÁCLAV HAMPL

ELEKTRIKÁŘI:
p. BASL (kostelník)
p. TEICHMAN
BOHUSLAV ČERMÁK
EMANUEL NOVOTNÝ

STAVITELÉ:
JOSEF STÁREK
JOSEF ŘÍHA, ml.
VÁCLAV HOJDA
FRANTIŠEK ADÁMEK

ZEDNÍCI:
RUDOLF BÍNA
VÁCLAV VANČURA
OLDŘICH ADÁMEK
p. STEHNO
BOHUMIL STRAKA
MIREK MAŠÍN

DLAŽDIČI:
JINDŘICH KUTÍLEK
VLASTIMIL VONDRA

CESTAŘI:
p. ROLENEC
FRANTIŠEK STRAKA

INSTALATÉR:
p. VAVŘIČKA

BEDNÁRNA:
Majitelem byl VÁCLAV RŮŽIČKA, vyráběly se zde sudy a dřevěné nádoby na kysané zelí. (ŠTANDLÍKY) Po znárodnění objekt využívala DŘEVONA, dřevozpracující družstvo Český Brod, zabývající se výrobou nábytku. Od 1.10.2000 zahajuje zde firma GEOTEK S.R.O. výrobu chladících zařízení.

VARHANÍK:
ANTONÍN VRZOŇ – bydlel na faře ve Starém Kolíně. Působil v kostelích i v okolí při církevních obřadech. Později pracoval v u.p. Kara.

KOSTELNÍK:
BASL – bydlel ve St. Kolíně, byl také elektrikářem. Po jeho smrti tuto službu vykonávala Květa VRZOŇOVÁ manželka varhaníka.

KOVOVÝROBA:
ZDENĚK ADÁMEK
JOSEF HAVELKA
výše jmenovaní nebyli živnostníky, měli své zaměstnání, ve volném čase se zabývali výrobou příslušenství k domům a domácnostem (vrata, dveře, ploty, el. skříňky, apod.)

PORODNÍ ASISTENTKA:
MARIE BENEŠOVÁ – činnost porodní asistentky vykonávala ve St. Kolíně a blízkém okolí. Bydlela na Baštách č.p. 118.