---

Starokolínský zpravodaj č. 2/2016

Emanuel Materna

V historii našich vesnic a osad se objevuje mnoho typických postav se svými životními osudy, které se do historie nezapsaly žádnými velkými činy ani objevy, ale při vzpomínání na události dřívějších let je často jejich jméno připomenuto.

Těmto lidem byla většinou rodná obec domovem, jehož hranice za celý život nepřekročili, s nímž byli spjati a který byl pro ně vším. Mnohdy to byli lidé zdravotně postiženi, kterým na jedné straně byl projevován soucit, na straně druhé byli častováni posměšky, ústrky a mnohdy se stávali oběťmi roztodivných žertů a šprýmů. Chtěl bych zde napsat o jednom takovém občanovi Starého Kolína, kterého jsem sám znal od doby, kdy jsem začal chodit do místní školy (1943) i co jsem slyšel vypravovat od starších občanů.

Emanuel Materna, všeobecně známý pod jménem „EMAN“ byl menší postavy, mladistvě vyhlížejícího kulatého obličeje a výrazně odstávajících uší. Jeho k pravé straně se nachylující postava, klátivá chůze s pravou rukou v kapse nenechala nikoho na pochybách, o koho jde. Oblečen býval chudě, většinou někým darovaný oděv, ale vždy upravený a čistý. Nemožnost hlasového projevu nahrazoval gestikulací rukou a mnohými typickými pohybovými návyky. Jeho věk byl málokomu znám, většinou se odhadovalo, jak je asi stár. V roce 1944 se hovořilo o tom, že je mu asi 42 roků. Žil s matkou v nájmu v „Dobiášovým“ baráku (dnes Paďourovi) ve dvoře pod drahou ve dvou místnostech s okny do dvora. V tomto neútulném bydlení se stejně málo zdržoval, ulice vsi a mnohdy výčepy hospod vyplňovaly jeho čas, přestože alkoholikem nebyl. Jen v odpoledních hodinách nikdy nezapomněl na dopravu balíků z pošty na náměstí k vlaku na nádraží. Za tuto službu obdržel drobný peníz od listonošů, kteří tuto záležitost brali s humorem a jako ulehčení své práce. V neděli se zdržoval s čeledíny z obce v hospodě, kde se stával obětí nemístné zábavy pro ostatní, zvláště když se „chasa“ domluvila a nějaké to pivo mu zaplatili, výjimečně i něco ostřejšího.

Událostí, na kterou se dlouho připravoval, kterou si nikdy nenechal ujít, byla jakákoliv hudební produkce v obci. Ať to již byly různé slavnosti (máje, odvody branců atd.), hlavně však pohřby, kdy kapely doprovázely smuteční průvod za ves na hřbitov. To vždy kráčel celou cestu vedle kapely. Při zvlášť velkých pohřbech za účasti členů spolků a cechů (hasiči, sokolové, řezníci atp.) se po obřadu, kdy doprovodili svého člena na poslední cestě, opět seřadili a za doprovodu břeskných pochodů se navraceli s kapelou zpět do vsi. Při této příležitosti měl „Eman“ vždy místo v čele průvodu.

V létě někteří lidé jezdili z měst na tzv. letní byt na venkov nebo na chaty, za války také si opatřit nějaké potraviny, kterých byl ve městě nedostatek. Rodiny, které pravidelně dojížděly, již znal a dlouho před příjezdem vlaku čekal na nádraží, aby jim od vlaku odnášel zavazadla za nějaký pamlsek či drobnou finanční odměnu. Při každodenních starostech a rychlém běhu života přišla z ničeho nic zpráva: „Eman utopil Lexu“. Různé dohady jako „zaručené zprávy“ obíhaly ves.

Skutečnost a pravda byly prosté, zcela odpovídající jeho rozumovým a typickým možnostem. Celá věc se ve skutečnosti udála takto: V odpoledních hodinách přijel do Starého Kolína vlakem jistý pan Lexa, hostinský z Veletova, odkud se chodilo na vlak do Starého Kolína a přes Labe převážel pan Rozenský. Poněvadž pan Lexa vypil o nějakou tu skleničku více, nebyly jeho nohy ochotny nést ho po cestě k Veletovu. Tu někdo, dodnes se neví kdo, přišel na nápad, že by jej Eman mohl dovézt k přívozu, kde by si ho převozník převzal a zajistil další. Pan Lexa byl naložen na poštovní vozík a cesta s panem Lexou na vozíku ubíhala rychle, než se kdo nadál, byl tu přívoz. „Eman“ nechal stát vozík na svahu k přívozu, aby se vozík nerozjel, založil jej kamenem.

Takto vozík s panem Lexou opustil, jdouce zavolat převozníka údery na železnou trubku. Tímto byl nenávratně zpečetěn osud tohoto nedobrovolného cestujícího. Tento se na vozíku pohnul, kámen od kola odskočil, vozík se na svahu dal do pohybu, směřujíc přímo do chladných vln Labe. Smutný a s nářkem došel „Eman“ do vsi, kde posunky lidem naznačoval, že nebude moci vozit poštu. Teprve v této chvíli se přišlo na to, k jaké tragedii došlo. Vozík byl z Labe vyloven záhy, utonulý pan Lexa o několik dnů později. Po čase se na tuto záležitost zapomínalo a nad samotným „Emanem“ již osud spřádal své sítě. Rozhodující událostí byla smrt jeho matky, která o něho pečovala do posledních chvil svého života. Jelikož příbuzných neměl, bylo orgány sociální péče rozhodnuto o jeho umístění do ústavu v Červeném Hrádku (u Uhlířských Janovic). Jak rozhodnuto, tak provedeno.

Jenže touha po domově je silná, dokáže překonat překážky a obtíže, které bychom málokdy dokázali zvládnout. Dokladem toho je, že tento člověk, o kterém píši, nikdy neopustil rodnou ves, neznal okolí, přesto po několika denním bloudění a putování, neschopen se s někým domluvit, dorazil k údivu místních občanů do vsi. Touha po domově překonala neznalost cesty, terénu, okolních obcí i necelých třicet kilometrů. Aby se toto neopakovalo, byl odvezen dále, až na Vysočinu, odkud útěk a návrat byl pro něho opravdu nemožný. Zde asi touha po rodném domově již naplňuje jeho osud, kde bez zjevných příčin „Eman“ do jednoho měsíce umírá.

Tento pravdivý úsek života jednoho zdravotně postiženého občana naší vsi jsem napsal proto, abych dokázal, jak silné je pouto domova, co je člověk ochoten podstoupit, aby se opět vrátil domů i přesto, že zde jeho život byl poznamená nepříjemnými zážitky a škodolibostí lidí.

Vzpomínal a napsal pan Josef Vopelák, Dukelských hrdinů 147, Bašta

---

Starokolínský zpravodaj č. 1/2017

Vzpomínka „na hloubkaře“

Odcházelo léto a nastával podzim r. 1944, o výsledku války bylo již téměř rozhodnuto. Veškerou válečnou aktivitu převzala spojenecká vojska. Na východě Evropy Rudá armáda, v západní Evropě pak vojska Velké Británie, USA, Kanady a dalších států. Přesto si tuto skutečnost i přes ztrátu většiny území, která byla již osvobozena, Německo nechtělo připustit. Své pozice si ještě na obsazených územích upevňovalo umísťováním posádek svých vojáků do měst, větších obcí, do blízkosti průmyslových podniků a dopravních tepen, aby zde byl udržován pořádek a nedocházelo k sabotážním akcím. Nad dosud obsazená území pronikaly silné letecké bombardovací svazy, které ničily poslední zbytky válečného průmyslu, železniční dopravu a bohužel i civilní objekty. To vnášelo chaos a dezorientaci do denního života a práce obyvatelstva.

Od podzimu r. 1944 byla ve Starém Kolíně umístěna posádka německých vojáků v počtu cca 300 mužů pod velením hejtmana AMUSE. Ubytováni byli v místní „sokolovně” a ve škole, kde se nevyučovalo. Jednou za týden jsme si chodili pro úkoly do hospůdky p. Bašty v dnešní Kateřinské ulici. Ve všední dny chodili vojáci ozbrojeni v útvaru do okolí obce, např. do kačinského lesa, ke Kolínu, do zábořského lesa atd.. V neděli chodili volně po vsi, zřejmě na vycházku.

První neděli v září (3. 9. 1944) jsem s kamarády pobíhal u nádrže zvané „VANA“ ve vsi, když za velkého rachotu kolem 14. hodiny proletělo velmi nízko letadlo a v zápětí druhé. Nevěděl jsem, o co se jedná, ale když jsem viděl německé vojáky, jak ve velkém spěchu se schovávají do křoví za bývalou požární zbrojnicí, jiní jak skáčou přes plot do Benešovy zahrady (domy p. U. Benešové a p. Smetany zde ještě nestály) a skrývají se pod stromy, usoudil jsem, že se nejedná o běžný přelet německých letadel. Tyto letouny letěly tak nízko, že u druhého letounu bylo krátce vidět do obličeje pilotovi. Po průletu těchto letadel se rozvlnily koruny statných bříz, které rostly na místě, kde dnes stojí transformátor. Po krátké chvíli byly cítit i výfukové plyny z motorů těchto letadel. Toto může dosvědčit můj kamarád a spolužák Josef Janata.

Vzápětí se však ozvala dávka z leteckého kulometu s následujícím pískotem a syčením páry z prostřeleného kotle parní lokomotivy. Vlak zůstal stát u Procházkova statku, dnes provozovna p. Svobody. V tento den při této akci byly poškozeny ještě dvě další lokomotivy. Jedna v zábořském lese, druhá pak mezi viaduktem a dílnami ČD. To byla první akce tzv. „kotlářů“ ve Starém Kolíně a okolí, další byla v březnu 1945, při které k přímému leteckému útoku nedošlo.

Když jsem byl osobně na soukromé návštěvě u p. gen. Františka Fajtla DFC – Distinguished Flying Cross, tak jsem se mj. ptal i na tuto záležitost. Říkal mi, že tito tzv. hloubkaři používali letouny typu MUSTANG P 51, které startovaly ze severoitalských základen, v malé míře pak dvoumotorové letouny P 38 LIGHTNING startující z osvobozených území západní Evropy.

Za zmínku ještě stojí, že projektily z těchto kulometů byly vyrobeny z tvrdokovu, prostřelily kotel lokomotivy, kolo a zastavily se v kolejnici.

Podle údajů Vojenského historického ústavu bylo hloubkaři zničeno nebo poškozeno na území protektorátu 600 lokomotiv a 400 letadel na zemi.

Josef Vopelák

---

Připravováno do Zpravodaje

Ze vzpomínek na válečná léta

Při vzpomínkách na své mládí, na cesty do starokolínské školy (1943 – 1948) vzpomenu si také na jednoho pána, p. Mejstříka, kterého jsme často potkávali. Byl zaměstnancem kolínské mlékárny, který za války a krátce po válce, každý den po celý rok za každého počasí svážel povozem s jedním koněm mléko ze sběrny ve St. Kolíně. Sběrnu mléka provozoval p. Jaroslav Vopelák v domě č.p. 85 na náměstí. Do této sběrny museli všichni chovatelé krav povinně odevzdávat mléko. Vcelku se jednalo o dost velké množství, tisíc a více litrů mléka denně. Při větším množství mléka zajížděl i do jednotlivých hospodářství.

Na jaře, v létě a na podzim byly cesty celkem příjemné. V zimě to bylo horší, zvláště v r. 1943 – 45, kdy byly velké mrazy (až -30°C) a hodně sněhu. Brzy ráno musel jet po neprojeté silnici, místy i závějemi. Mnohdy, aby se p. Mejstřík zahřál, šel kus cesty vedle koně pěšky.

Kůň byl za velkých mrazů zakryt teplou houní, která kromě hlavy a krku zakrývala celé tělo. Sám jsem na vlastní oči viděl, jak kůň po cestě měl kolem nozder velkou námrazu. Cesta z Kolína do St. Kolína byla navíc komplikována častými kontrolami německých vojenských a policejních hlídek.

Svoz mléka povozem byl ukončen v r. 1946-47, kdy se ke svozu začal používat nákladní automobil. Ve vsi byla postavena sběrna mléka, objekt velikosti cca 4x6m se nacházel na rozcestí za pomníkem padlých. Demolice tohoto objektu byla provedena po založení JZD (1952-53), kdy mléko bylo odváženo přímo z kravínů.

Josef Vopelák

---

Starokolínský zpravodaj č. 1/2018

Jak vznikly „Haldy“

V závěru roku 2017 MěÚ v Kolíně vydal velmi zajímavou brožuru popisující území „Souška“ poblíž St. Kolína. Toto území se nachází v katastru obce Konárovice, ale vzhledem k tomu, že je odděleno tokem Labe, bylo více využíváno občany i organizacemi z levé strany řeky, včetně obhospodařování zde nacházejících se polí a luk.

V dávné minulosti byl zde přívoz, rybárna, později také hájovna (p. Miláček), která je dosud zachována. Nacházel se zde také ovocný sad s jabloněmi a lískovým ořeším, který byl při úpravě polností zrušen. Téměř celé území bylo často při povodních zaplavováno.

Na části území se vyskytovaly mokřady, které se postupně zanášely, část byla zalesněna, ostatní byly pole a louky.

V současnosti je zde i vodní plocha „Haldy“, která vznikla po těžbě písku v letech 1952-54 a nebyla slepým labským ramenem, jak je mylně v brožuře uvedeno. V tomto prostoru před druhou světovou válkou byly pole a louky, což dokládají dobové katastrální mapy. Slepým labským ramenem ve skutečnosti bylo rameno na pravé straně u Veletova.

Co pamatuji, těžbu písku zde prováděl od r. 1948 pan Čeněk Vostrovský v samotném řečišti Labe, ve slepém rameni Veletova, později pak u budoucích „Hald“. Vlastnil menší korečkový bagr s dosahem asi 4 m hloubky. Vytěžený písek byl na lodi dopravován na překladiště, které se nacházelo u přívozu v místech, kde jsou v současnosti zbytky po vyhořelé loděnici.

Plně naložená loď byla statným volem tažena na ocelovém laně proti proudu. Ocelové lano bylo na jednom konci opatřeno silnou spirálou, aby nedocházelo od postroje ke zranění tažného zvířete, které si pan Vostrovský pronajímal od chovatele ve Veletově (p. Horáček).

Vykládání písku pak probíhalo ručně do tzv. „Lory“ – výklopného úzkokolejného vozíku, který byl navijákem vytažen po šikmo uložených kolejnicích na břehu a zde vyprázdněn.

Po znárodnění (po r. 1948) těžbu písku na Haldách převzala firma Štěrkopísky Zbraslav. Naložené lodě pískem pak již byly vlečeny motorovou lodí na překladiště u St. Kolína, později i do Kolína. Písek z lodi byl vykládán dopravními pásy do násepky.

Vodní plocha Haldy byla až do roku 1982 spojena s řečištěm Labe. V tomto roce také došlo k oddělení Hald od Labe místními rybáři. Voda v krásném přírodním prostředí se brzy vyčistila a vzniklo příhodné místo ke koupání, které bylo hojně navštěvováno (a dosud je) místními občany i lidmi z okolí.

Z vyprávění p. Červína, vnuka p. Vostrovského, je nutno uvést i úsměvnou příhodu, kdy pracovníci filmového zpravodajství si přijeli nafilmovat, jak toto tažné zvíře táhne plně naloženou loď pískem (televize ještě nebyla). Jelikož přijeli odpoledne, nedokázal nikdo tahouna přimět k tomu, aby dal loď do pohybu. Museli proto přijet jiný den dopoledne, pak vše již proběhlo normálně.

Josef Vopelák

---

Starokolínský zpravodaj č. 1/2019

Jak se ve Starém Kolíně vařily brambory

Po založení Jednotného zemědělského družstva v roce 1952 byla hospodářská zvířata od členů družstva, zvláště drobných chovatelů, soustřeďována do větších chlévů některých hospodářství, např. u Vášů, Vindušků, Procházků a dalších, než byly postaveny velké kravíny a vepříny. V tomto přechodném období nebyly vytvořeny podmínky pro opatřování krmení ve velkém množství, zvláště vaření brambor pro vepře ve větším objemu. Hledalo se proto řešení, které muselo být v co nejkratším čase realizováno. Nakonec to bylo vyřešeno tak, že na dosud funkční vlečku dráhy přijela malá lokomotiva, ke koleji byl přistaven dřevěný loukoťový vůz (tzv. fasuněk) plný brambor a přikrytý celtou. Vyříznutým otvorem v zadním čele byla do vozu vsunuta železná trubka s mnoha vyvrtanými otvory.

Trubka byla následně připojena k lokomotivě a z té puštěna pára. Po necelých dvou hodinách byly brambory uvařeny a vůz odtažen ke chlévům. Dočasně to bylo řešení dobré, ale jen do té doby, dokud byly vozy. Jelikož po několikerém uvaření brambor byl vůz tak zkroucen a deformován, že mnohdy nešel ani odtáhnout. Mnohokrát s lokomotivou přijel starokolínský občan, strojvedoucí František Pánek, který bydlel v nynější Zahradní ulici čp. 266.

Josef Vopelák