Václav Horák: Mé osmičkové letopočty

Tento text byl publikován v roce 2009 ve Starokolínském zpravodaji. Autorem vzpomínek je pan Václav Horák (1919 – 2010), V Uličce 22, Starý Kolín, kovář na Baštách

Rok 1928

Bylo mně 9 roků, chodil jsem do 4. třídy. Já byl ve škole od 5 let. To bylo republice 10 let. Můj táta byl velký vlastenec, i když sloužil na vojně za Císaře Pána. Ve škole jsme sehráli divadlo Tajemný dub, já hrál dost velkou roli, ale o co šlo, už nevím. Taky církev Československá pořádala akademii, já přednášel básničku. Děda seděl na jevišti ještě se čtyřmi dědy. Byla to rada starších. Vzpomínám si, že se sázela lípa Svobody za účasti veřejnosti. Velkou událostí bylo uložení prsti od Zborova do vitrínky ve škole. Byli zde legionáři ruští, francouzští a italští. Vzpomínám si, že jsme říkali „ti legionáři jsou ale staří“ a bylo to 10 let po válce. Vzruch mezi kluky vyvolala zpráva, že na poli u Nových Dvorů jsou 3 vojenská letadla. Hned jsme tam běželi. Na poli stály dva dvouplošníky a jeden přistával. To byla podívaná, kterou si živě pamatuji dnes. Letadla byla pro pilota a pozorovatele. Ten byl i střelcem. Kulomet měl na takovém kruhu, aby mohl střílet kolem sebe. Za letu obsluze koukaly jen hlavy v kuklách a brýlích. Jednalo se o vojenské manévry k výročí ČSR. Slavnost byla u pomníku padlých. Za císaře Pána padlo ve válce 22 občanů obce. Čestnou stráž stáli Sokolové, DTT a hasiči. Byl průvod obcí a pokládal se věnec k pomníku.

 

Foto: rok 1928 základní škola ve Starém Kolíně, 4. třída,  Václav Horák stojící druhý zprava

Foto: rok 1928 základní škola ve Starém Kolíně, 4. třída, Václav Horák stojící druhý zprava

Táta, kovář,  28. října na státní svátek střílel na dvoře z hmoždířů. Byly dva a střílel z nich i tátův děda, byly církevní a jimi se ohlašovaly církevní svátky a poutě. V tomto roce vyhořel mlýn a já si silně pořezal levou ruku , když jsem řezal rasochy na prak.  Obě události si pamatuji dodnes.

 

Rok 1938

Bylo mně 19 roků a byl jsem jako svíčka, vysoký 182cm. Chodil jsem do školy a denně jsem byl v sokolovně. Byla nás pěkná parta. Cvičilo se, hrálo se divadlo činoherní, loutkové, pořádaly se odpolední nedělní čaje, věnečky i tradiční zábavy. Vše se dělalo svépomocí a hlavně s nadšením. Každý podnik byl dobře navštěvován. Krize minulých let byla pryč, kluci měli práci a chuť v Sokole makat.

 

Foto: starokolínští ochotníci

Foto: starokolínští ochotníci

V obci byly dvě skupiny – Sokol a DTT. Obě organizace měly budovy a jeviště. V Sokole byla pořádána branná výchova, záchranářský kurz, různé svazy a vzdělávací činnost. Přitom se cvičilo a připravoval se desátý všesokolský slet v Praze. Tomu  předcházela okrsková cvičení a župní cvičení, které se pro župu Tyršovu konalo v Kouřimi.

Mezinárodní situace silně zhoustla. V květnu byli povoláni na vojnu záložáci specialisté. Můj bráška Josef byl na vojně už jako četař. Dokončovalo se opevnění hranic. I ve škole se najednou mluvilo víc o vlastenectví a i občané chodili na přednášky pořádané osvětovou besedou. A mezi mladými znělo volání „my se nedáme“. Zpívalo se „nečekej Adolfe, nás se nedočkáš“. To bylo po zabrání Rakouska.

Z akademie v Hranicích byli vyřazeni poručíci. K nám do Sokola se vrátili dva. Ti pak do nás nalévali vlastenectví našich legionářů. Připravovali jsme v sokolovně divadelní hry Psohlavci a prezident vyhlásil mobilizaci. Hned zkouška skončila a už za hodinu jsme vyprovázeli na nádraží pět kluků.

Ale to jsem předběhl Sokolský slet, Praha plavala v praporech. A kdyby někdo nepřátelsky zívnul, tak s ním bylo zle. Sokolské slety pamatuji roku 1932 jako žák, 1938 a 1948 jako krojovaný člen. A taky jsem cvičil. Atmosféra nádherná, že by mohla tato země prohrát nějaký boj, to nepřicházelo v úvahu.

Čekali jsme na vystoupení naší stotisícové armády poslední sletový den. Rakouští sokolové museli v průvodu nést vlajku s hákovým křížem. Vlajku proti narušení jistila zprava i zleva skupina pražských policajtů. Každá jednota měla svůj prapor, bylo jich stovky. Prapor nesl praporečník a dva pobočníci v bílých rukavicích. Cvičení armády byl přítomen prezident Beneš. Na jeho pozdějším pohřbu jsem byl v civilu a měl jsem štěstí, členové v kroji dostali na frak a museli z vlaku ven.

Přišla demobilizace,  zábor Sudet. Ale vlastenecké nadšení stále bylo, až do 15. března 1939. I když se říkalo „ty parchanti ve vládě nás prodali“. Spíše facka by se přijala, než tyto zprávy.  Zábor Sudet byl přímo hrozný, kam až to šlo. Morava byla prakticky přeštípnutá a vyjel jste za Prahu a byl jste u nových hranic. Mluvilo se o některých důstojnících, že zradili. Ale pak přišel relativní klid. Někteří profesoři ve škole vysvětlovali, že se nedalo nic dělat. Byli jsme sami. Ta zrada nás tenkrát žrala. Ale to je pryč.

Přišel rok 1939, bylo mi 20 let a od března byly odvody do armády, poslední den byl 13. 3. a to jsem byl odveden i já. Dva dny před okupací. Po obci chodila dechovka a před domem odvedence hrála dvě písničky. Tátovi před kovárnou hráli „Sbohem buď údolí“ a „Červenobílý“. Toto bylo 13. 3. 1939. Druhý den 14. ve škole pan profesor říká „tak odvody skončily, jak to dopadlo tady?“. A vstalo 27 kluků z 28, ten jeden měl chromou ruku. A panu profesorovi zvlhly oči a říká „díky hoši“. Nic víc. Druhý den ráno jedeme do školy (chodil jsem na Zemskou průmyslovou školu v Kolíně) a před vchodem stojí dva němečtí vojáci. Škola byla jako ubytovna pro vojáky Říše. Jdeme pomalu na náměstí tou sněhovou břečkou a taky to ledově foukalo a potkáme pana profesora Schneidera a byl trochu ožralý. Zdravíme ho a on „chlapci, to jsme to dopracovali“. Náměstí bylo plné německých pancéřových vozidel, říkalo se jim rakve. V Židovské ulici byla polní lehká děla a hotel Savoj  plný SS. Nařízeno bylo jezdit vpravo. A kurz marky ke koruně stanoven na 1:10. V Kolíně bylo velitelství 13té divize československé armády. Velitelem zde byl gen. Pavlík. Ten předával na náměstí divizi do rukou německého velitele. Chodníky byly plné lidí, generál Pavlík přichází s důstojníky a proti jdou Němci. Podají si ruce. Koukám na výstroj našich a Němců. Němci proti našim nalehko a slabo. Pěkně prokřehlí a ti vojáci, pláště pod přilbou, návlek přes uši a každý němec modrý až fialový v obličeji. Vzpomínám, že jsme chodili tři: Pavlíček – výška 188cm, Hruška a já – 182cm, váha 85-90kg. Jdeme po chodníku k hotelu Savoj a proti nám tři muži SS, to jsme je v hodnostech ještě neznali a my z toho chodníku neuhnuli, oni si tenkrát stoupli za sebe a my šli dál. Za rok bychom to neudělali. Byl jsem hrdý, že jsem Čechoslovák. Na vojnu jsme nastoupili až po válce v březnu 1946.

Rok 1948

Ale musím začít rokem 1945. Po dobu okupace jsme se snažili, aby kulturní život v obci jakžtakž šel dál v rámci Osvětové besedy. Zábavy byly zakázány. Německý voják umírá na bojišti, proto nelze tancovat. Byly pořádány koncerty v hostinci Na poště a sokolovně. Litinový sokol nad vchodem byl odstraněn a nápisy v omítce lokálně otlučeny. Šlo o nápis „Paže tuž, vlasti služ“ a „co člověk nedokáže, nikdo nedokáže“.

Revoluční národní výbor (RNV) byl svolán na duben 1945 a tak čtyři politické strany přišly navrhnout čtyři zástupce. Úředně to byla schůze Osvětové besedy. Schůze byla na obecním úřadě na náměstí. Úřad vedl za nemocného starostu komisař Lipman. Pak byl revoluční národní výbor schválen na veřejné schůzi na náměstí. Stáli jsme na zemědělském valníku a obyvatelé aklamací jednotlivé členy odhlasovali. To ještě katolický člen měl stejně 999 hlasů jako komunista. Ale jednota obce, která byla za protektorátu, se rychle měnila. V Sokole, který byl ustaven, byly již cítit levicové názory některých členů správního výboru. Rychle se chytla zpráva, že pole budou patřit tomu, kdo na něm pracuje. Byly zde pole farské, špitální, kutnohorské a soukromých majitelů, kteří je drželi generace. To lahodilo malorolníkům, řemeslníkům a dělníkům. Závody do 50 zaměstnanců byly znárodněny. Továrník Kříž v budoucí Kaře měl úředně 48 kožešníků a šiček. Elektrárna, kyslíkárna, stavební četa a zahradnictví do toho nepatřily.

V Sokole jsme cvičili  na XI. všesokolský  slet v červenci 1948, pořádaly se podniky, abychom se uživili, Sokol měl 240.000 Kčs dluhu. A od nikoho žádná dotace nebo příspěvek. Vydělej si na činnost a makej, kupuj za své. Já odešel z RNV už v březnu 1946 a nastoupil na půl roku na vojnu do Mladé Boleslavi. Změnu ve výborech udělaly volby, kdy KSČ měla u nás 33% hlasů. Svou sílu ukázala i  Strana lidová při brigádě na snížení silnice a úpravě náměstí, kdy přišlo na brigádu přes 100 jejich členů.

Po válce jsem se věnoval jen Sokolu. Byl ustaven Národní tělovýchovný výbor. Byl jsem tam, ale brzo to zhaslo. Na vesnicích byly dva nebo tři spolky, dva z toho dělaly jen jednu nebo dvě zábavy a nic víc.

V roce 1946 jsem se oženil. I manželka mé činnosti fandila. Přípravám sokolského sletu předcházely cvičení okrskové ve Starém Kolíně a župní v Poděbradech. Ve Starém Kolíně byla účast 10.000 lidí. Pro cvičence bylo těžké zajistit vyvařování, když bylo všechno na lístky. Připravit cvičiště v Hejkolci. To byly značky, lavice, tribuna, WC, úprava cesty. Práce a jen práce. Byl rozvinut nový sokolský prapor, jen vyšití stálo 10.000 Kčs. Ale úspěch a pochvala byla a to těší víc než peníze. Tenkrát K. Doležal, člen výboru, ve schůzi řekl: „Vašku, když ty odejdeš, tak to můžeme zabalit.“  Jednatelem jsem byl od r.1945 a ve výboru jako člen od r. 1937, v pořadatelském výboru od 16 let tj. od roku 1935.

 

Foto: sokol Václav Horák, rok 1948

Foto: sokol Václav Horák, rok 1948

Sokolský slet v roce 1948: Příprava v jednotě. Porážka sletového prasete, to provedl V. Miškovský, mělo 140kg. Nové kroje pro ženy a muže. Pak pro muže Baťovy boty. Kroje dorostu a žactvu. Při cvičení pěkně pršelo, takže jsme padali do bláta. Ale nadšení překoná vše. Těžiště sletu je v jeho ohromném průvodu. Jen členstva pochodovalo 50 tisíc a pak zahraniční hosté. Stovky praporů. Na Staroměstském náměstí byla tribuna a na ní prezident Gottwald a Zorin, velvyslanec SSSR, ale na straně druhé Jugoslávci v bílém. Proto se nestalo, že před tribunou šly praporů dolů k poctě a vpravo hleď, ale bylo vlevo hleď na Jugoslávce. No to byla provokace přímo děsná. Pak ten řev a hesla z průvodu volající hold Benešovi a republice. Slet skončil a následky byly kruté. Ustaveny byly komise a subkomise pro očistu Sokola. Já stále nebyl na indexu, i když všichni věděli, že jsem nesl prapor a co jsem dělal. Ze Sokola byl konec. Ustaveny byly závodní jednoty s názvy charakteru výroby podniku (Jiskry, Spartaky, Dukly, Slavoje apod.) Ve Starém Kolíně to byla Jiskra podle kožešnického závodu Kara. A já v Sokole skončil.

Po válce jsem pracoval v závodě Tesla Přelouč. Zde vycházel časopis Teslák. Psalo se v něm o mé zlepšovatelské činnosti, ale měl jsem velké škraloupy. Nebyl jsem komunista a byl mistr dílny, kde byli samí komunisté.

V lednu 1948 se nám narodila dcerka a musela do nemocnice a já bojkotoval generální stávku 25. 2. 1948. Byl jsem zbaven mistrování a kreslil jsem nástroje pro sériovou výrobu. Když mně nabídli místo doma v závodě Kara, přijal jsem.

Dostal jsem na starost energetiku, kyslíkárnu a údržbu závodu. Ale to nejdůležitější byla činnost v ustavené jednotě Jiskra. Fotbal, hokej a kulturní činnost v obci jako byla za Sokola. Dobré bylo, že politika zde silně skřípala. Co zde bylo zaměstnáno živnostníků a úředníků, kteří jinde pro politiku končili. Padesátá léta byla nejhorší. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Lepší Němec komunista, než Čech nekomunista. Kyslíkárnu převzal Technoplyn Praha a já musel pryč. Fakturista Šprysl, který jezdil i do Kary, byl v procesu s M. Horákovou odsouzen na 20 let. Je pravda, že s sebou nosil zbraň. Je pravda, že hokejistu Z. Pokáného chtěli horlivci ze závodu vyhodit, protože nosil pruhované ponožky, to byl v té době západní výstřelek. Jen úspěchy hokeje tomu zabránily. Po řediteli Dr. Balvínovi přišla v r. 1950 sprcha. Do podniku, který měl 1600 zaměstnanců, přišel nový dělnický kádr podnikový ředitel Fr. Kvasnička, dříve pomocník a nosič svačin. A jak se uvedl. Stáli jsme před jeho stolem, bylo nás 8 a on přišel, položil aktovku na stůl a řekl: „Čest práci, soudruzi“. Pak si sedl, otevřel aktovku a vytáhl pistoli a dal ji do zásuvky. Byl to takový šílenec, že objednávku na 5 druhů šroubků do 6mm pokládal za přísně tajné. Ale podnik vydržel jen 7 let a stěhoval se do Trutnova-Poříčí. A já jako nestraník jsem si hledal zaměstnání. Zavolal jsem zpět do Tesly Přelouč a byl jsem ihned přijat.

1968

V Přelouči jsem byl v nové dílně, kde byla soustředěna strojní výroba. Lisy, soustruhy, vrtačky, svářečky, brusky, frézy apod. Vše běželo jako po másle. Vydržel jsem v závodě do roku 1961. Zemřel táta a mě chtěli do JZD a já přijal. V JZD bylo práce moc. Družstvům se říkalo v té době lebedov, lebeda vysoká 1,5m byla všude. Dobytek po chlívech rolníků, traktor 1 Škoda 30 a pásák DT54. To bylo vše. Hospodaření turecké. Udělat z toho podnik s organizací jako má průmyslový závod, to dalo práci. Garáže, dílny, sklady, provést výstavbu stájí, závlaha vodáren, stavby bytovek a kanceláří. Kolektiv zde byl výborný, ale byl politicky velmi slabý. Za práci dostal Řád práce. Byl třetí v republice a v Brně oceněn. Zde jsem s předsedou ocenění přebíral.  V roce 1968 třetí sušička v ČSSR.

Měli jsme v provozu Bašovu kruhárnu zelí, 100 vagonů raných brambor, totéž bylo u zelí, zeleniny, ale i v dojivosti bylo JZD vysoko. V té době jsem jezdil 1x týdně do Prahy na přednášky – zemědělské stroje, stavby a řízení. Jezdil jsem tam roky. Stávající politika A. Novotného chcípala. Družstva si dělala co chtěla. Zemědělské správy jen úspěchy družstev evidovaly a posílaly výš. A najednou změna ve vedení KSČ. Dubček, Svoboda a Černík. Škatule se hýbaly shora dolů. Já byl stále v Místním národním výboru (MNV) předseda technické komise. Jezdil jsem na ústřední svaz rolníků, byl jsem předseda okresního stavebního družstva v zemědělství (bytovky). A viděl jsem ty změny.  Taky za mnou do baráku přijel Ing. Dvořák, abych přijal funkci okresního mechanizátora. To jsem odmítl. Dvakrát týdně se ráno při rozdílení práce v JZD zúčastňoval jako host předseda MNV Pánek a všiml si, že obraz prezidenta Novotného je zastrčen na záchodě v okénku. Povídá „chlapci, bojím se, abyste ten obrázek nemuseli dávat zpět do kanceláře“. Byl jsem tenkrát v srpnu 1968 v Bratislavě ve svářecím ústavu 3 týdny na školení – sváření plastů. Při cestě domů nám překážela vojska, která obsazovala ČSSR

U JZD na chodníku byl stolek, u něho dvě ženy a byla podpisová akce k podpoře vedení  v čele s Dubčekem, Svobodou a Černíkem. Archy jsem posílal do Kolína a telegram do Prahy. Bylo asi 350 podpisů. Vojska byla všude.  Opět vyhazovy z funkce a opět nové obrazy s Husákem do kanceláří. Co si soudruzi dobře pamatovali, že nesmí pustit JZD z uzdy, jinak si budou dělat, co chtějí. Došlo k ustavování závodních organizací KSČ, ke slučování a hlavně ke kádrování. Ale to už nebyl rok 1968.

Rok 1989

Události v Praze jsem sledoval v televizi a rozhlase. 4x jsem byl v Praze na manifestacích. Stál jsem frontu na podpis Charty. Bylo to na Národní třídě. Byl jsem na Letenské pláni jako zrnko v půlmilionovém davu. Byla zde i podpisová akce za zvolení Havla prezidentem. Ale já to musím říci, skoro jsem ho neznal. Ale v obcích byl klid, jakoby se to týkalo jen měst a jen některých, Prahy a velkých, některá města jako obce dřímala. V obci generální stávku oznámil veřejnosti p. Vobořil zvoněním na kostelní zvony. U nás to začalo 5. prosince, po jednání v JZD Železný, Vobřil a já. Musel jsem do toho jít, i když mně bylo 70 let. Podepsali jsme dopis pro MNV, aby vyhlásil ustavení přípravného výboru OF v obci. Vylepené plakáty Občanského fóra (OF) byly strženy. To si mně stěžovaly učitelky – paní Civínová a Ctiburková. Dne 11. prosince  jsme měli schůzi stavební komise v budově hasičovny, kde byl úřad MNV a tato schůze byla bouřlivá. Požadavkem bylo urychlení převzetí řízení obce OF.

Pak jsem byl na založení Sokola v Kolíně. Závodní jednoty končily. U nás to byla jednota Jiskra, ve které jsem byl 7 let předsedou a která prováděla i přestavbu sokolovny od r.1970 až 1975.

Dopis, že bude veřejná schůze OF 28. prosince v 18 hod. v kulturním domě, jsem dal p. Železnému, aby to na MNV vyhlásil rozhlasem. Řečníky na schůzi byli Ing. Tlustý, později ministr a MVDr. Černý. Sál nebyl uklizen a lidí přišlo málo – asi 30.

5. ledna 1990 byla 1. schůze OF, při které byl navržen tajemníkem  Z. Jiran a 5 členů výboru jako mluvčí OF. Tam já navržen nebyl. Práci jsem měl v Sokole, manželka byla těžce nemocná a bylo zde již mých 70 let. 24. ledna na schůzi OF byla zvolena tajemnicí paní Benešová, Z. Jiran to nechtěl, že by to nezvládl. Já končil, byli zde mladí.

Komentáře

komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *